22.12.2006 22:32

Jak šnek Bonifác ke svému štěstí přišel

Říkali mu Bonifác. Šnek Bonifác. Měl pocit, že se svým životem nemůže být spokojen. Ve své ulitě se cítil stísněný. Nebylo to snad dáno ani nedostatkem prostoru. To myšlenka na lepší byla oním provokatérem, jehlicí čeřící dosud klidnou mysl. Vydám se na cestu do dalekých západních oblastí velkého lesa, tam si opatřím větší, lepší a luxusnější ulitu, myslíval si. Reptavá nespokojenost se ho ujala jako vlastního syna. Nebylo nic, co by mu bylo po chuti. I ta tráva je jinde určitě zelenější, nebe blankytnější, šneci rychlejší, utvrzoval se tak, jako by sám chtěl uplatit své pochybnosti, zda dobře dělá. V podivné pýše soudil, že prostředí, v němž dosud žil, není jeho hodno.

Cosi mocně zacloumalo jeho živobytím. Byla to kapka probouzejícího se deště, jež se právě roztříštila o jeho domeček na zádech. Honem se utíkal schovat pod zelený list. Starý komár, lesní pošťák před penzí, byt len, kdo doručil berušce Kristýnce Bonifácové vysvětlující dopis:

Milá ženo, neplač, vydal jsem nám hledat nový a lepší svět, až jej objevím, nechám pro tebe poslat, budeme si žít! Uvidíš! Tvůj Bonifác. Plakala.

A Bonifác mezitím zhusta a předlouho křižoval svět. Byl jedním z těch, kdož touží zrovínka po tom, co nemají, aniž by si uvědomili, že takovým počínáním činí ze štěstí nevítaného hosta. A pak přišel ten známý bolestný proces - ideál, představa, sen začal být nemilosrdně bombardován tím, čemu se říká realita, ta ošklivá slečna, co má ve zvyku nastavovat nechutné zrcadlo šklebivé pravdy. Poznal, že všude je chleba o dvou kůrkách, že nikde nikomu nedají nic zadarmo a že na něho nikdo nečeká.

Navoněná pentle krášlící narůžovělou krabici iluzí znenadání odvlála a před ambiciózním šnekem otevřel se syrový svět havraní barvy. Pořád plánoval, nebyl spokojen, chtěl víc a lepší, úplně přeručkoval přítomnost a takřka trvale zabydlel se vklíněn v budoucnosti. Tu mu došlo, že dobře vlastně už bylo, že je zajatcem vlastní domýšlivostí, že tuto hydru nikdy neuspokojí. Začal stínat hlavy vlastní bláhovosti. Vzal bič na pošetilost, jež ho opanovala, a opět si cenil možnosti obyčejného spokojeného rodinného života, klidu a sounáležitosti, kterou měl. Co by bylo dobré, vystřídalo to, co dobré je. Svět se mu uklidnil. Seskočil z pomyslného sedla divoce pádícího oře ambicí a nerušeně si vychutnával pomalou cestu za vozem. Konečně žil.

I obyčejná voda má vždy něco do sebe a chutná tak nějak lépe, když jste na poušti. Sám. V situaci ne nepodobné se ocitl i náš světoběžník Bonifác. Chtěl zpátky domů. Teď už věděl, že domov jsou lidé, zázemí a pocit. Poznaná skutečnost, zkušenost a prozření se těmi několika penězi vyvážit nedá, říkal si náš šnek a nesmírně se těšil za svou ženou Kristýnkou. Spěchal. Ze štěstí neuvědomělého zrodilo se štěstí uvědomělé, tím vlastně dospělo. Nejlepší představení měl dávno předplaceno někde jinde - doma.

Musel prochodit světa kraj, aby pochopil, že tou největší perlou v myšlené klenotnici je jeho vlastní žena. Hluboce oddaná bytost nebeské povahy, už její samotná přítomnost hřála, cítil to na dálku. Byla mu vždy na blízku, rozuměla mu, vnímala ho. Křehká koncentrovaná síla jednoho stvoření, které umožňuje kvalitněji žít. Potřeboval ji víc než cokoliv jiného. Její hlas se mu z hlubin vzpomínek dral na povrch. Byl měkce zvonivý, cinkal. Oblévala jej sladká vůně, jako by byl už u ní, přestože je dělily míle. Otočil se. Stál kousek od záhonu růží.

Chtěl ji po svém návratu utopit v hektolitrech slov díků. Věděl, že ona je jeho největší a nejdůležitější studnicí, ze které toužil být napájen po zbytek života. Uvažoval, že bez ní by jeho existence byla ochuzena o celý jeden rozměr. Byl by lodí bez plachty. Ona byla jeho přítomnost i budoucnost.

Les zpíval svou píseň ticha. Tma milostivě zakryla všechny zmatky dne. Příroda pokojně oddychovala. Měsíc, ten dobrotivý šéf noční směny, na to všechno velkoryse pohlížel z nebeské střechy. Bonifác odhalil skrytou krásu zdánlivých detailů. Život spočívá v nich. Čím více se blížil k vytouženému cíli, tím více se jeho myšlenky rozlétávaly do nekonečné šíře, nebyl schopen je kočírovat.

Kristýnku měl už na dohled. V dáli spatřil dub, ve kterém bydleli. Ještě se svítilo. Teď dopije poslední hrníček mléka, zavře jemně knížku a půjde si lehnout. Znal ji. Patřila mu, byla výlučně jeho a on její. Těžko mohl dostat víc. Náhle však tmu rozřízl kužel mihotavého světla. Lesní cestou se řítil cyklista - hajný Fousek. Bonifác z tohoto světa odešel klidně, náraz kola, jež učinilo konec jeho žití a poslalo ho na onen svět, vlastně ani nepocítil. Nic netušící Kristýnka sfoukla svíčku, odložila knížku a šla si skutečně lehnout…podle posledního dopisu se měl Bonifác vrátit každým dnem…

David Pizur

Tato povídka vyšla ve školním časopise Čtverka

Fotogalerie:

 
eu
eu
powered by

Radek Vala - Tvorba WWW stránek

 2006-2021