Den 6.: Z Doveru do Bruntálu aneb Velké evropské dobrodružství končí.

Bylo půl jedné ráno, když se naše loď konečně přimotala do přístavu Calais. Loď nezakotvila s elegancí výletního parníku, ale s lehkou neohrabaností středověkého rytíře po flámu – každopádně jsme byli rádi, že jsme na pevnině. Vysílení, ale natěšení jsme postávali na palubě a koukali na světýlka města, která se k nám přibližovala jako lucerny v mlze.

Vítr od moře nás vítal v Evropě jak chladná sprcha – ale po několikahodinové plavbě z Doveru to byla skoro slast. Loď otevřela nákladovou rampu a… ne, nesedli jsme do auta, ale do našeho věrného autobusu, který nás poslušně (až na malé brblání v Brightonu) doprovázel v Anglii. Řidič, vysoký chlapík (který vypadal, že právě utekl z reklamy na zimní čaj), ověřil početní znalosti pedagogů ( do 20 to dávaj), kývl a bez zbytečných řečí vyrazil do ospalé noci Calais.

Calais bylo tiché. Ulice prázdné, jen občas prošla noční hlídka nebo rybář tlačící vozík s čerstvě ulovenými rybami. Projeli jsme městem a napojili se na dálnici. Uvnitř autobusu panoval klid. Většina lidí usnula, jakmile jsme vyjeli, jiní jen koukali z okna nebo se převalovali v sedadle, jako kdyby tím mohli najít pohodlnější polohu (spoiler: nemohli).

Tmavá krajina za oknem – opuštěné benzinky, cedule s francouzskými názvy a nekonečná pole ve tmě. Byl to zvláštní klid – takový, co člověk cítí jen při cestování v noci neznámou krajinou.

K ránu jsme byli už ve Francii hluboko, blízko Remeše. První pauza! Zastávka na benzínce, kde jsme se konečně protáhli, zakoupili si kávu (která chutnala jako tekutý kompromis mezi vodou a kofeinem) a něco na zub. Jazyková bariéra nás sice zaskočila, ale jak známo, s úsměvem a prstem na jídelním lístku se domluvíte všude. Obsluha byla milá a zřejmě zvyklá na ospalé autobusy plné ztuhlých Čechů.

Jak jsme dálnice se vinula mezi poli, kamennými vesnicemi a lehkou mlhou, která vypadala jako z levného fantasy filmu. Autobus byl stále tichý, až na jemné chrápání a občasné „křupnutí“ sušenky. Pomalu jsme mířili k německé hranici.

Metz, Saarbrücken – města míjela jako kulisy v dokumentu o evropských dálnicích. Před vstupem do Německa další pauza. Tentokrát jen krátká – WC, suvenýry a doplnění zásob vody. A pak hurá do říše pořádku a bratwurstů.

Německo nás přivítalo svou pověstnou efektivitou – široké dálnice, skvělé značení a auta, která kolem nás prosvištěla takovou rychlostí, že jsme měli pocit, že stojíme. Míjeli jsme města jako Würzburg nebo Norimberk, krajina byla najednou hustěji obydlená a přibývalo průmyslových zón, polí a zalesněných kopců.

Zastávka v Bavorsku – konečně čas na teplý oběd. Německé benzinky jsou jako zjevení – klobásy, saláty, preclíky a sladkosti, které vypadají jak z výlohy. Většina z nás si dala klasiku – bratwurst s hořčicí, velký preclík a zapili to minerálkou nebo kolou (bez cukru, pochopitelně… nejen řidiči na nás dohlíželi).

Po obědě se atmosféra uvolnila. Autobus začal žít – hrála hudba, někdo sledoval film na tabletu, jiní vedli rozhovory, které byly čím dál tím veselější. Nikdo nezpíval, ale to nevadí.

Hranice s Českem jsme přejeli téměř nepozorovaně – jen změna dopravních značek a čeština z rádia nám napověděly, že jsme zpátky doma. První zastávka v Česku – Někde za hranicemi (prostě ten benzín je u nás stále levnější).Rychlý přechod na české koruny, poslední zásoby jídla a pití. Zvláštní pocit – ještě nejsme doma, ale už jsme na známé půdě. Za Jihlavou velké loučení s průvodcem a bájo řidiči, kteří nás nikde nenechali, nevyklopili a svou práci dokonali. 👋👋👋

Zbytek cesty přes Brno, Olomouc utekl jako voda. Krajina byla čím dál známější, obrysy hor začaly vykukovat na obzoru. Slunce se klonilo k západu a autobus se začal chystat na finále.

Když jsme projeli kolem cedule „Bruntál“, autobus ztichl. Všichni to cítili. Domov. Po všech těch kilometrech, přístavech, dálničních zastávkách, stanicích a německých klobásách – jsme byli zpátky. Město bylo tiché, skoro spalo. Pouliční lampy házely stíny na prázdné chodníky a my jsme se tiše vykládali z autobusu. Své doprovázející spolužáky z Krnova jsme nechali v autobuse, zamávali a holkám slza ukápla ( “socky “ si stihli nasdílet). Ještě zase ta úča jemně prudila a chtěla uklidit autobus. Jenže, uklízecí četa: Adam, Ondra, Ríšánek si již z benzinky vysloužili bonus, tudíž nás to minulo. Díky chlapci💪

Zavazadla jsme tahali jako staří dobrodruzi vracející se z výpravy – trochu unavení, ale spokojení. Objímání, loučení, zamávání. A pak každý vlastní cestou – domů, do postele, do klidu.

A ten pocit? Po takové cestě? K nezaplacení😘

ZÁVĚR: Naše cesta do Anglie začala klasicky – kufry, rozloučení a nekonečná jízda Evropou. Po trajektu přes La Manche nás přivítal slunný Brighton plný ryb, cukrovinek a kolotočů. V Oxfordu jsme se cítili jako studenti Bradavic, ve Stonehenge jako pravěcí turisté a v Salisbury obdivovali majestátní katedrálu.

Londýn byl vrcholem – Greenwich, Big Ben, London Eye, street art, palác a samozřejmě fish & chips. Bylo to intenzivní, bláznivé a nezapomenutelné. Zážitky, smích, bolavé nohy a voňavé ponožky – zkrátka výlet, na který budeme ještě dlouho vzpomínat!