4. den: Cestovní deník z 8. května: Mezi toastem a katedrálou

Ráno začalo ve znamení toho nejsložitějšího úkolu celého dne – vstávání. Budíky pípaly, mobily vibrovaly, někteří se budili sami od sebe (respekt!), jiní byli prakticky vyrváni ze snů spolubydlícími. Mezi šestou a sedmou ranní se postupně vynořujeme z pokojů, trochu jako medvědi po zimním spánku, a míříme na snídani.

Na snídaňovém stole čekaly toastíky s máslem a jahodovým džemem – jednoduché, ale zázračně účinné palivo pro nás cestovatele. Kdo chtěl něco na povzbuzení, sáhl po kávě, ostatní to hasili vodou. Snídaňová konverzace byla zatím na úsporný režim – „kde je máslo?“, „podej mi džem“, „kde mám bundu?“ a samozřejmě věčné dilema: „vezmu si ještě toast, nebo už fakt musíme jít?“

V 7:40 přišel čas srazu. Objevujeme se u autobusu – někdo s úsměvem, někdo s výrazem, že by radši spal dál. Venku bylo velmi chladno, takže ti odvážní (nebo spíš neinformovaní), co vyrazili jen v nátělníku, záhy pochopili význam vrstvení. Sedáme do autobusu, vyrážíme směr Stonehenge.

Stonehenge! Ikonická kamenná stavba, o které všichni slyšeli a skoro nikdo přesně neví, proč vlastně vznikla. Když tam dorážíme, fouká ledový vítr a my se cítíme trochu jako prehistorická verze sebe samých – jen s mobily místo pazourků. Kameny majestátně stojí, my cvakáme fotky a snažíme se nezmrznout. I borci pouze v nátělníku jsou mezi námi. Kolem poledne už jsme všichni prokřehlí a s radostí vítáme přesun zpátky do autobusu.

Ve 12:30 vyrážíme do Salisbury. Po krátké cestě nás vítá nádherná katedrála, která se nejen pyšní tím, že má nejvyšší věž v Anglii, ale hlavně se postavila neuvěřitelně rychle – jen pár desítek let, což je na středověk skoro rychlost blesku. Uvnitř jsme si mohli prohlédnout i slavnou Magna Chartu, dokument, který kdysi učil krále, že by se měli chovat trochu slušněji (a taky položil základ britské demokracie). “A co to vlastně je?” Zazněly dotazy od tvůrců. Není se čemu divit. Mladí a neklidní se posadili uprostřed katedrály a k listině práv a svobod nenašli cestu. Well, jednou snad…

Po prohlídce katedrály přichází na řadu to, na co se většina z nás těšila nejvíc – volný rozchod v centru! Na dvě hodiny se Salisbury mění v náš osobní zábavní park. Někdo zamířil na nákupy, jiní posedávali v kavárnách, někteří jen tak bloumali ulicemi a fotili všechno, co se hýbalo i nehýbalo. Smích, klábosení, ochutnávky místních dobrot – prostě dokonalý mix odpočinku a zážitků.

V 17:00 jsme se sešli opět u autobusu. Atmosféra byla uvolněná, lehce unavená, ale spokojená. Nasedáme a vyrážíme do rodin, kde nás čeká rozmrznutí a zasloužený odpočinek. Hlava plná zážitků, kapsy plné suvenýrů a cloudy plné fotek – tak končí náš cestovní den.